Tučňák císařský je největší známý druh tučňáka, který může dosahovat velikosti 100 až 120 centimetrů (samci) a 100 až 110 centimetrů (samice) a hmotnosti až 50 kg. Tučňák císařský je společenský druh, který žije v koloniích čítajících 500 – 20 000 párů. Tučňáci loví ryby, sépie a korýše. Pod vodou nejsou příliš rychlí, dosahují rychlosti 6 až 8 km/h.

Námluvy tučňáků císařských začínají v březnu a v období od května do července, v temné antarktické zimě, snáší samice jediné vejce, které váží přibližně 450 gramů. Hnízda si tučňáci nestavějí, protože nemají z čeho. Aby uchránili vejce před promrznutím, pokládají si je na nohy a překrývají zvláštním záhybem kůže z břicha. Každému předání vejce mezi rodiči předchází složitý rituál, při kterém oba tučňáci stojí proti sobě se zobáky vztyčenými vzhůru a křičí. Asi po dvou týdnech samice svěří vejce samci a vydá se na cestu k moři. Samec zahřívá vejce ještě dalších 40 až 50 dní. Celkem trvá inkubační doba 62 až 67 dní. Všichni starostliví otcové se tisknou těsně k sobě, aby se alespoň trochu zahřáli. Krátce před vylíhnutím mláděte se samice vrací zpět a přináší ve voleti až 5 kg potravy. Když se samec dostane k hnízdišti trvá mu několik hodin než se dostane ke své samičce. Samice začnou vydávat zvuky, které rozpozná jenom sameček. Podobné zvuky vydávají mláďata. O mláďata se starají ještě přibližně 115 dní.

Tučňáci se dožívají průměrného věku 20 let.

Loví ve vodách pod mořskou hladinou – ta se téměř vaří, když tučňáci zaútočí na hejna ryb. Loví přiměřeně menší kořist, menší ryby a hlavonožce, hlavně korýše a krill.

Tučňáci jsou významnou součástí potravního řetězce. Ve vodě jim hrozí nebezpečí od tuleňů, lachtanů, žraloků a kosatek, a proto jsou velmi ostražití. Tučňáci mají hluboce vrozeno, že jim na souši nebezpečí nehrozí, a chovají se podle toho. Hnízdí v blízkosti lidských stanic. Někteří lidé jim neubližují, ale někteří je loví na maso nebo tuk, ze kterého dělají olej. Nejvíce jsou na souši ohrožena vejce a mláďata. Mezi ptáky tam patří Chaluha velká, Buřňák obrovský, Racek dominikánský nebo Štítonos bílý. Jediným vážným nebezpečím, při kterém přichází o život mnoho tučňáků je počasí, ať silné sněhové vánice nebo dlouhotrvající silné mrazy.

 

Dosahuje výšky kolem 30 - 50 cm a váhy až 5 kg. Typickým znakem tučňáka kroužkového je bílý kroužek okolo oka.Vyskytuje se v mořích okolo Antarktidy. Hnízdí ve velkých koloniích na pobřeží Antarktidy a na ostrovech Jižní Shetlandy, Jižní Orkneje a na malém Haswellově ostrově.Samice snáší 2 vejce na kterých sedí oba rodiče. S krmením mláďat se taktéž oba pravidelně střídají.Hlavní část jeho potravy tvoří kril, ale kromě toho se živí i sépiemi, různými dalšími druhy měkkýšů a loví také malé ryby.

Tučňák nejmenší je tučňákem skutečně nejmenším a zároveň tzv. "nočním". Přes den je buď na moři nebo v podzemním hnízdě, ze kterého vychází nebo se do něj vrací až za soumraku.

Tito ptáci měří asi 35 až 40 cm a váží 1,1 až 1,6 kg. Samec má o něco větší hlavu a mohutnější zobák, bývá i nepatrně větší. Jejich tmavý "šat" na hlavě, zádech a křídlech má modravý nádech, proto se mu říká i modrý tučňák. Obličej a krk jsou světle šedé, spodní část těla i ploutvovitých křídel jsou bílé. Oči má stříbřitě šedé.

Živí se převážně rybami (dlouhými 10 až 35 mm), malými hlavonožci a občas korýši. Potápí se průměrně do hloubky 30 m, pod vodou zůstává asi 25 sekund, plave rychlostí až 6 km/hod, potravu polyká pod vodou. Neloví ve skupinách, zdržuje se od pobřeží ve vzdálenosti do 25 km. Jeho průměrná délka života je 6,5 roků. V porovnání s ostatními druhy má pomalý metabolismus.

Jsou zvláštní svým rodinným životem v podzemní, v norách. Mimo období hloubení nor jsou ke spatření pouze v noci, kdy se vracejí nebo odcházejí do moře. V průběhu dne jsou na lovu nebo spí v noře. Ochraňují takto svá vejce, mláďata i sami sebe před většinou predátorů a nejsou při hnízdění vystaveni zvýšeným teplotám s nástupem léta na jižní polokouli

Tučňák žlutooký je druh tučňáka původem s Nového Zélandu. Dříve se myslelo, že je blízký příbuzný tučňáku nejmenšímu. Podobně jako většina ostatních tučňáků, je převážně rybožravý.Jedná se o poměrně velkého tučňáka, který je v průměru dlouhý 75 cm a váží asi 6,3 kg.Tučňák patagonský

Tučňák patagonský je po tučňáku císařském druhým největším tučňákem a zároveň představují jediné dva zástupce rodu Aptenodytes. Tučňák patagonský dorůstá hmotnosti až 21 kg a délky těla 95 cm.

Tučňák patagonský (ani tučňák císařský) si na rozdíl od ostatních druhů nestaví hnízda. Hnízdí v období antarktického léta (tzn. od našeho listopadu do dubna). Při námluvách lákají samci samici troubením se zdviženu hlavou. Pokud ta má zájem, následuje ho, zatímco samec kývá hlavou ze strany na stranu.

Na výchově mláděte se účastní oba rodiče. Ihned poté, co snese samice vejce, samec si je překutálí na nohy, které jej izolují od chladné země, a překryje jej kožním záhybem, který nemá v místě kontaktu s vejcem peří, aby dodával potřebné teplo. V sezení na vejci se oba rodiče střídají zhruba v pětidenních intervalech. Mládě se líhne po 52 až 55 dnech.

Rodiče se střídají i v krmení mláděte. Mládě do konce dubna přepelichá do druhého prachového peří a přibere na hmotnost kolem 11 kg. V té době dochází k nástupu zimy, snížení množství potravy v moři a odchodu rodičů z hnízdní kolonie.

Je po tučňáku císařském druhým největším tučňákem a zároveň představují jediné dva zástupce rodu Aptenodytes. Tučňák patagonský (ani tučňák císařský) si na rozdíl od ostatních druhů nestaví hnízda. Hnízdí v období antarktického léta (tzn. od našeho listopadu do dubna). Při námluvách lákají samci samici troubením se zdviženu hlavou. Tučňák patagonský dorůstá hmotnosti až 21 kg a délky těla 95.cm.

 

 (Eudyptes schlegeli) je středně velký zástupce čeledi tučnákovitých obývající vody obklopující Antarktidu. Způsobem života i vzhledem se velice podobá tučnáku žlutorohému (Eudyptes chrysolophus), ale obličej a bradu má na rozdíl od tohoto druhu bílé. Dorůstá výšky kolem 70 cm a hmotnosti zhruba 6 kg. Tučňáci královští se množí pouze na ostrově Macquarie a stejně jako ostatní druhy tučnáků tráví i tučňáci královští velkou část svého života v moři. Až do dnešní doby se stále spekuluje o možnosti, že by mohl být tučňák královský jedním z poddruhů tučňáka žlutorohého. Je známo, že se mezi sebou tyto druhy kříží, ačkoli je to poměrně neobvyklá záležitost a několikrát byl zaznamenán i případ, že v přírodě žily páry tvořené zástupci obou druhů.

Tučňák královský se živí krilem, rybami a množstvím jiných vodních bezobratlích. Hnízdí na plážích nebo na holých svazích pokrytých nejrůznější vegetací. Hnízdo si staví v podobě mělké díry v písku, kam pokládá rostliny a kameny. Stejně jako ostatní druhy tučňáků je i tento druh vysoce koloniální a hnízdí v obrovských skupinách, které se mohou rozprostírat i na území větším jak jeden kilometr. Období rozmnožování začíná s příchodem září, ale plně rozprouděné je až během října. Samice klade 2 vejce, ale obvykle přežije jen jedno mládě. Samice ihned po nakladení vajec odchází do moře lovit potravu, kdežto samec vejce udržuje v teple, drží je na horní ploše nohou a pod kožními záhyby na břiše. Samec v tomto období nepřijímá potravu, ale žije pouze z tukových zásob svého těla.

Jsou to poměrně malí tučňáci, měří asi 55 cm a váží okolo 2,5 kg. Shora mají barvu modro černou, zespodu bílou. Po stranách čela mají zlatavou chocholku z dlouhých pírek, které jim po stranách spadají za oči. Uprostřed čela je černá vztyčená chocholka. Zobák mají mohutný, červenohnědé barvy. Jsou ze všech tučňáků nejagresivnější, bojují o místo a chrání svá vejce v hnízdě na přeplněném hnízdišti před konkurenty. Snaží se soupeřovou hlavu zachytit pod křídlo a vyvrátit ho, bojují spolu také silnými zobáky. Průměrná délka života je 10 let. Stravou je téměř převážně krill doplňovaný drobnými hlavonožci a korýši.Po návratu na hnízdiště, nejdříve se z moře vracejí samci, se vytvoří hnízdící páry ze stejných jedinců jako v předešlém roce a samec započne se stavbou jednoduchého hnízda. Samice po neodmyslitelných námluvách s tokáním předcházejícím páření snese s odstupem několika dnů většinou dvě vejce, z nichž prvé bývá mnohem menší než druhé. S počátku si jednotlivé páry vejce navzájem kradou z hnízd, později však většina sedí jen na jednom, větším.

Tučňák uzdičkový je až 68 cm vysoký a váží kolem 4,5 kg. Má tmavý ocas, hřbet, vrchní stranu ploutví, temeno a zobák. Břicho, hrdlo, spodní část ploutví a z části i hlavy má bílé, končetiny růžové. Snadno jej rozeznáme podle úzkého černého pruhu táhnoucího se od temena pod zobák a zpět a připomínajícího uzdičku (odtud český název). Samec ani samice se od sebe zároveň zbarvením ani velikostí nijak viditelně neliší.

je velký mořský pták z čeledi albatrosovití. Vyskytuje se na všech oceánech jižní polokoule. Albatros stěhovavý má velkou hlavu a dlouhý silný zobák. Albatros stěhovavý má největší rozpětí křídel ze všech současných ptáků, v průměru 3,1 m. Největší ověřené rozpětí činí 3,7 m, ale existují i zprávy o rozpětích přes osm metrů! Díky svým obrovským křídlům může albatros stěhovavý trávit dlouhé hodiny ve vzduchu. Při plachtění bez mávání křídel využívá klouzavosti až 27.^[1] Za den může nalétat až tisíc kilometrů. Pták je na délku asi 1,35 m dlouhý a váží mezi 6 a 12 kg. Samice jsou o něco menší než samci. Zaznamenán je také první let jednoho mláděte, při kterém vážilo 16,1 kg.

Dospělí ptáci mají bílou hlavu, tělo a ocas, černošedý hřbet a křídla s dílou skvrnou na špičce krajní letky; zobák je žlutý s červenou skvrnou u špičky, nohy zelenavé až žluté. Hlava zůstává bílá i v prostém šatu. Mladí ptáci jsou celkově hnědě zbarvení, s černým zobákem.

(Stercorarius maccormicki) je jedním z jižních druhů chaluh, řazených někdy do rodu Catharacta. Ze všech jižních chaluh je nejsubtilnější. Podobá se chaluze velké, vyskytuje se však ve třech barevných formách (světlé, přchodné a tmavé). Obvykle má tmavou svrchní část těla, kontrastující se světlou spodinou; ptáci tmavé formy mají světlé líce a zadní stranu krku. Chaluha antarktická hnízdí cirkumpolárně podél celého pobřeží Antarktidy. Zčásti tažný druh – dospělí ptáci jsou spíše potulní, mladí ptáci táhnou přes rovník do severních částí Tichého oceánu, Atlantského oceánu (západního) a snad i Indického oceánu.^[1]

Tuleň leopardí, přezdívaný mořský levhart, stojí spolu s kosatkou dravou na vrcholu potravního řetězce Antarktidy. Je považován za obdobu ledního medvěda. Někdy je také nazýván žralokem Antarktidy. Váží:320 kg samec a samice 370 kg Měří 2 - 2,5 m samec a samice 3 m Délka života: 20 - 26 let Dosahuje rychlosti až33 km/h (ve vodě)

(Eubalaena australis) je kytovec dorůstající 15 metrů a vážící okolo 100 tun. Nemá hřbetní ploutev. Po smrti vydrží jeho tělo určitou dobu nad hladinou. Jeho hlava je porostlá parazitujícími korýši podle kterých jsou vědci schopni rozlišit jednotlivé jedince.

 (Balaenoptera acutorostrata) je jedním z nejmenších kosticovců. Měří jenom okolo 8 metrů, váží 5 – 8 tun. Je žlutavého až žlutavě narůžovělého zbarvení. Svými kosticemi zachytává a jí i drobnější ryby. Je velmi rozšířen, nejvíce však ve vodách mírných až chladných. Březost trvá okolo 320 dní a mládě měří 2,3 – 2,6 metrů.

Plejtvák myšok (Balaenoptera physalus) známý též jako plejtvák tmavý je velký mořský savec, zástupce čeledi plejtvákovitých (Balaenopteridae). Je druhým největším a jedním z nejrychlejších kytovců, po plejtvákovi obrovskému (B. musculus) druhý největší žijící tvor na světě. Dosahuje délky téměř 27 m a hmotnosti 45 až 75 tun.Plejtvák myšok je štíhlý kytovec s šedomodrým zbarvením na zádech a s bílým břichem. Šedé má i ploutve hřbetní, ocasní i prsní. Hřbetní ploutev leží na začátku poslední třetiny těla a má vydutý zadní okraj. Na břiše má také 55-100 hrdelních záhybů. Rozeznáváme přinejmenším dva recentní poddruhy: plejtváka myšoka severoatlantického a plejtváka jihoatlantského. Obývá všechny světové oceány, od polárních až po tropické oceány. Chybí pouze ve Středozemním, Baltském a Rudém moři a v Perském zálivu. Největší část plejtváků obývá chladné severní vody. Stejně jako ostatní plejtváci byl i tento druh v průběhu dvacátého století těžce pronásledován a zabíjen a dnes patří mezi ohrožené druhy. V roce 1986 Mezinárodní velrybářská komise (IWC) vydala moratorium zakazující komerční lov tohoto kytovce, ačkoli několik zemí jako Island nebo Japonsko zákaz nerespektují a plejtváky myšoky loví stále. Znečišťování vod (zvláště ropou) a hluk způsobovaný lidskou aktivitou v posledních letech populace plejtváků myšoků žijící v přírodě výrazně oslabily.

 

Na horní straně těla je keporkak temně modročerný, na spodní straně má světlejší nebo bílé skvrny. Migruje z chladných letních základen poblíž pólů, bohatých na potravu, do teplejších pobřežních mělčin v nižších zeměpisných šířkách, aby se tam pářil a rodil mláďata. Březí samice setrvávají v potravních základnách nejdéle.Keporkak má zavalité tělo a tukový polštářek u báze hřbetní ploutve, jež má různý tvar, od skoro ploché vyvýšeniny k vysoké a trojúhelníkovité formě. Rozpětí ocasní ploutve odpovídá asi třetině délky těla s hlavou. Keporkaci jsou savci. Proto se páří a rodí živá mláďata. Velrybí mládě má při narození váhu jedné tuny a je dlouhé 3–4 metry. Plavání se musí teprve naučít a tak se rodí ocasem napřed, aby se neutopilo. Matka s ním vypluje nad hladinu a s další velrybou, takzvanou tetičkou, ho učí plavat. Mládě vypije za den až 200 litrů mléka (s obsahem tuku až 50%), denní přírůstek je asi 50 kilogramů.

 

 Též vorvaň obrovský, tuponosý nebo tupočelý (Physeter catodon, macrocephalus, orthodon nebo australasianus) je největší z ozubených velryb a věří se, že jde o vůbec největší ozubené zvíře na světě, jaké kdy žilo – největší doložený jedinec pravděpodobně dosahoval až 28 metrů délky a váhy 150 tun. Anglický název Sperm Whale souvisí s mléčně bílou substancí spermacet nacházející se v její hlavě a původně zaměněnou se spermatem. Obrovská hlava vorvaně, jeho charakteristický tvar a v neposlední řadě ústřední role v románu Hermana Melvilla Bílá velryba‎, vedla mnoho lidí k tomu, že jej líčili jako archetyp velryby. Částečně díky Melvillovi je vorvaň obecně spojován s napůl mýtickým Leviatanem z biblických příběhů. Vorvani jsou spolu s vorvaňovcem anarnakem a vorvaňovcem plochočelým nejhlouběji se potápějící savci na světě. Věří se, že se mohou potápět až k mořskému dnu do hloubky 3 000 metrů po dobu dvou hodin. Typické ponory směřují zhruba do 400 metrů a trvají 30–45 minut. Živí se několika druhy zvířat, především krakaticemi, chobotnicemi a živočichy mořského dna. Téměř vše, co víme o hlubokomořských karakaticích, se vědci dověděli z exemplářů nalezených v žaludcích vorvaňů. Historky o titánských bitvách mezi vorvani a krakaticemi dorůstajícími 10 metrů délky nebo více jsou nejspíš jen součástí legend — podobné bitvy nebyly nikdy pozorovány. Na druhou stranu se soudí, že bílé jizvy na tělech vorvaňů byly způsobeny krakaticemi. Existuje také hypotéza, že ostrý zobák zkonzumované krakatice usazený ve střevě velryby vede k produkci ambry, podobně jako je tomu u tvorby perel. Vorvani jsou neuvěřitelní jedlíci, kteří každý den pozřou asi 3 % své tělesné váhy. Odhaduje se, že vorvani dohromady každoročně zkonzumují 100 miliónů tun hlubokomořských tvorů, což je množství srovnatelné s celkovou každoroční spotřebou mořských živočichů lidmi.Fyziologie vorvaňů má několik adaptací, aby zvládli drastické změny tlaku při potápění. Žebra jsou ohebná, aby dovolila kolaps plic, a srdeční frekvence se může snížit, aby se déle uchovala zásoba kyslíku. Myoglobin uchovává kyslík ve svalové tkáni. Když se úroveň kyslíku sníží, lze krev nasměrovat pouze k mozku a jiným důležitým orgánům. Je možné, že zde hraje roli i spermacetový orgán (jak je popsáno výše).Celkové množství vorvaňů na celém světě není známé. Hrubé odhady, založené na průzkumech malých oblastí a extrapolaci výsledků na všechny oceány světa, se pohybují od 200 000 do 2 000 000 jedinců. Přestože jsou vorvani loveni po několik století kvůli masu, oleji (užívanému jako mazadlo ve strojírenství) a spermacetu (užívanému ve svíčkách), konzervativní pohled na vorvaně je optimističtější, než u mnoha jiných velryb. S výjimkou příbřežního rybolovu malých rozměrů v Indonésii jsou vorvani chráněni prakticky celosvětově. Rybáři neloví hlubokomořské tvory, kteří jsou potravou vorvaňů a hluboké moře je pravděpodobně mnohem odolnější k znečištění než vrstvy u hladiny.

 

Kosatka dravá (Orcinus orca), známá také jako velryba zabiják, je největším zástupcem čeledi delfínovití. Je všestranným predátorem stojícím na vrcholu mořského potravního řetězce, požírá ryby, želvy, ptáky, tuleně, žraloky a také jiné kytovce.

Zvířata jsou charakteristicky kontrastně zbarvena, s černým hřbetem, bílou hrudí a boky a bílou skvrnou nad a mezi očima. Mají těžké a podsadité tělo s velkou hřbetní ploutví. Samci dosahují 9 m délky a hmotnosti až 10 tun;^[6] samice jsou menší, dosahují délky 8,5 m a váhy 5 tun. Mláďata při narození váží 180 kg a jsou 2,4 m dlouhá.^[zdroj?] Hřbetní ploutev je vysoká asi 1,8 m, u samců je vyšší a vzpřímenější než u samic.^[6] Plavou rychlostí až 70 km/h, průměrně však 58 km/h.^[7]Dospělí samci kosatky jsou velmi impozantní a jen těžko si je lze splést s nějakým jiným mořským tvorem. Samice a mláďata lze v teplejších vodách na větší vzdálenost zaměnit s jinými podobnými druhy čeledi delfínovití, jako jsou kosatka černá (Pseudorca crassidens) nebo plískavice šedá (Grampus griseus).Většina historických údajů o kosatkách byla získána z dlouholetých zkušeností obyvatel pobřeží Britské Kolumbie a Washingtonu a pozorováním zajatých velryb. Úplnost studia a zaznamenaná složitá sociální struktura stád v této populaci nasvědčuje tomu, že informace jsou detailní a přesné, nicméně proměnlivé skupiny a skupiny v jiných oceánech mohou mít dost odlišné sociální charakteristiky.Samice poprvé otěhotní ve věku 15 let. Od té doby procházejí periodami polyestrických cyklů s necyklickými obdobími tří a šesti měsíců. Délka těhotenství kolísá mezi 15 a 18 měsíci. Matky rodí jedno mládě přibližně každých pět let. V analyzovaných stabilních stádech nastává porod v jakoukoliv roční dobu, k nejoblíbenějším měsícům však patří zimní.^[zdroj?] Úmrtnost nově narozených mláďat je velmi vysoká — podle jednoho průzkumu téměř polovina mláďat nedosáhne věku šesti měsíců.^[8] Mláďata vyžadují péči po dva roky, pevnou potravu však přijímají už po roce. Matky je krmí až do věku cca 40 měsíců, což znamená, že v průměru za život vychovají asi 5 mláďat. Samice se obvykle dožívají 50 let, ve výjimečných případech však mohou dosáhnout 80 až 90 let. Samci zahajují sexuální aktivitu ve věku 15 let a průměrně se dožívají 30, výjimečně až 50 let. Seznam druhů, jimiž se kosatky živí, je extrémně široký. Jednotlivé populace projevují tendence ke specializaci na určitý typ potravy a ignorují ostatní možné druhy kořisti. Například určité části populace v Norsku a Grónsku se specializují na sledě a sledují každý rok jejich podzimní migrační trasu k norskému pobřeží. Jiné skupiny v oblasti loví tuleně. Kosatky jsou jedinými savci s takovou potravní různorodostí mezi jednotlivci žijícími na stejném území. Inteligence, schopnost tréninku, dobrá pověst, hravost v zajetí a majestátní velikost kosatek učinila představení s nimi velmi populární. První zajetí kosatky a její předvádění se uskutečnilo ve Vancouveru v roce 1964. Během 15 let bylo za tímto účelem odchyceno v Tichém oceánu asi šedesát nebo sedmdesát jedinců. Na konci 70. let 20. století a v první polovině let 80. se kosatky obvykle odebíraly z islandských vod (50 za 5 let do roku 1985), poté začaly být úspěšně odchovávány v zajetí a odchyt v přírodě se stal výrazně vzácnějším. U kosatek chovaných v zajetí se mohou vyvinout některé patologické změny, z nichž nejčastější je zborcení hřbetní ploutve, které postihuje asi 60-90 % chovaných samců.

Plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus) je mořský savec z řádu kytovců. Je to největší současný žijící živočich a podle dosavadních informací i největší živočich vůbec, alespoň z hlediska hmotnosti. Délkou jej však předčilo několik rodů sauropodních dinosaurů. Délka těla dosahuje až kolem 30 metrů (rekordní jedinec měřil 33,59 m) a hmotnost asi 181 tun. Je tedy nejtěžším živočichem všech dob. Spolehlivě nejdelší doložený dnes známý dinosaurus rodu Supersaurus měřil na délku zhruba 32-35 metrů, byl tedy mírně delší (ovšem podstatně lehčí, hmotnost činila asi 40 tun). Odhady velikosti možná ještě větších dinosaurů rodu Bruhathkayosaurus (45 m, ?139 tun) a především druhu Amphicoelias fragillimus (asi 56-62 m, 122 tun) nejsou dostatečně ověřené^[1].

 

Plejtvák sejval (Balaenoptera borealis) je kytovec z podřádu kosticovci. Je to třetí největší plejtvák, hned po plejtváku obrovském a plejtváku myšoku. Plejtvák sejval dorůstá až 20 metrů délky a 45 tun váhy. Denně sní v průměru 900 kilogramů, kterou tvoří klanonožci, korýši a ostatní složky zooplanktonu (viz též kril). Patří mezi nejrychlejší kosticovce, na krátké vzdálenosti je schopen vyvinout rychlost až 50 kilometrů za hodinu. Žije v mořích a oceánech téměř celého světa. Nejraději se zdržuje při hlubokých pobřežích, zároveň se vyhýbá ohraničeným prostorům jako jsou zátoky. Nepluje do vod arktických či naopak tropických. Plejtvák sejval migruje každý rok na zimu z chladných vod do vod mírného až subtropického pásu. Jejich přesné trasy však povětšinou nejsou dosud známy.